Každý rodič ví, že děti jsou plné otázek a nevinných, ale občas i velmi upřímných postřehů. Jsou zvědavé, odvážné a často si nevšímají toho, co by pro dospělé mohlo být tabu nebo nepříjemné. A právě v těchto chvílích, kdy malý hlas vyjádří něco, co nás překvapí, máme šanci ukázat dětem, jak důležité je mít otevřený a láskyplný přístup k druhým.
„Mami, ten pán je ale tlustej!“ „Mami, tady něco smrdí.“ „Mami, to je pán? A má pinďoura?“ I na to už se mě Anežka v autobusu zeptala. A na jakou odpověď jsme zvyklí z dětství? „To se neříká!“
Já se ji však snažím nepoužívat.
Místo ní odpovím. „Ano, Anežko, ten pán je trochu při těle.“ Ale zároveň dodám: „Ale víš, asi mu není příjemné, že se o tom takhle bavíme.“
A právě tady je kouzlo: místo toho, abychom dítěti vyčítali, že něco neřeklo správně, máme šanci mu ukázat, jak se v takových chvílích cítí druhý člověk. S láskou a respektem se tím učí nejen správnému chování, ale i ohleduplnosti
Poté když jsme zase jenom my dvě, to můžeme probrat.. Že hodnocení cizích lidí může druhým způsobovat bolest, že je to může mrzet. Ale že mi to samozřejmě může říct, jen bych byla ráda, kdyby mi to řekla, až tam ten člověk nebude.
Láska k porozumění spočívá právě v tom, že máme odvahu s dětmi mluvit o věcech, které jsou někdy obtížné nebo trapné. Místo toho, abychom je zablokovali v jejich přirozené zvědavosti, učíme je, jak citlivě vnímat druhé. Vždyť právě z těchto upřímných dětských otázek se často skrývá velká příležitost k tomu, abychom je naučili být soucitní, vnímaví a ohleduplní.
