Vážně se „nic nestalo“? Jen se Vaše dítě uhodilo, bolí ho to a kvůli tomu pláče.
Tak proč to vlastně říkáme? Protože nás bolí, jak naše dítě pláče. Přijdeme si za to zodpovědní. Chceme, aby bylo šťastné a usměvavé. Neuneseme jeho pláč.
Ale kdo má v tu danou chvíli nějaký problém? Kdo potřebuje pomoct? My a nebo naše dítě?
A tak se příště zkuste zamyslet, až se Vaše dítě uhodí a místo této neempatické věty použijte něco jako: „Bouchla jsi se teď Tě to bolí, viď? Co by Ti pomohlo? Jsem tu s Tebou, klidně se vyplakej.“
Nepopírejme dětské emoce, pokud je popíráme, hromadí se v nich, nezmizí jako pára nad hrncem. Ukládají se hluboko a pomalu se v nich střádají. Dejme jim průchod a pomozme jim je přestát.
A časem, až bude dítě starší, bude si s nimi umět poradit už samo.
