Větu: „Já sama!“ slýchám doma denně nepočítaně.
Začalo to po druhém roce a trvá to už téměř 8 měsíců. Při každém jejím použití se musím usmát. A přestože je to pořád stejné, pokaždé se musím usmát, když to řekne. A já odpovídám:: “Dobře, chápu.“
A i když se pak třeba za 10 minut ozve: „Mami, pomoc!“ , neřeknu nic jako: „Já jsem Ti to říkala.“ „Jsem to mohla udělat rovnou.“ „Ty vždycky chceš sama a přitom to neumíš.“
Naopak, cítím obrovskou radost, že se to SAMA rozhodla zkusit.
A když se daná věc Anežce povede, řeknu jí: „No vidíš, dobrá práce!“
Na druhou stranu jí vždy pomůžu hned, když mě o to požádá. A neřeknu jí: „Vždyť už to umíš, jsi už přece velká holka!“
Protože já vím, že většinou to opravdu chce dělat sama. A když zrovna potřebuje moji pomoc, je to pro mě ten nejkrásnější moment. Zahrne mě pocitem tepla, protože vím, že mi věří a ví, že tu vždycky budu, když mě potřebuje, že má ve mně důvěru.
