Velmi mile mě to pokaždé překvapí a vždy se musím usmát a zahřej mě to u srdce… Moje dcerka umí ve svých dvou letech říct DOBRÝ DEN, když někam přijdeme. Řekne mi DĚKUJU, když ji připravím snídani. Když mě bouchne, špitne PROMIŇ. A také řekne PARDON, když si říhne. Já vím, je to úsměvné. Ale pro mě vzjemná slušnost důležitá.
Ne, vážně jsem ji to nenaučila těmi větami jako: „Jak se řekne?!“ nebo „Neumíš pozdravit?!“ či „Tak snad se aspoň omluvíš, když už jsi si krkla, ty čuně, ne?!“
Naučila jsem ji to pouze tím, že to dělám taky. Tím, že tahle slova denně mnohokrát slyší. Že jí třeba i řeknu: „Víš, já, když někam přijdu, tak pozdravím.“ „Když někomu něco omylem a nebo i naschvál udělám a jeho to pak bolí, omluvím se a pohladím ho.“ „Pokud jsem ráda za to, že pro mě někdo něco udělal, poděkuji.“ Není to pro mne to nejdůležitější na světě, ale je to pro mne znak toho, že k sobě chováme vzájemnou úctu a vážíme si jedna druhé.
A tak často používám:
„Byla bych ráda, kdybys…“
„Potřebovala bych…“
„Pomůžeš mi s tím, prosím?“
„Můžu Tě obléknout, chceš si vzít čepici?“
„Děkuju Ti.“
„Je to pro Tebe takhle v pohodě?“
„Promiň, že jsem Tě bouchla, neudělala jsem to schválně, mrzí mě to.“
Taky někdy musím použít: „Promiň, že jsem křičela nebo byla nepříjemná, mrzí mě to. Víš, cítila jsem se zahnaná do kouta.“
To je jedna z věcí, která je také moc důležitá. Mluvte s dětmi o svých pocitech. Řekněte jim, jak se cítíte a proč. Místo „štveš mě“, řekněte: „Jsem naštvaná, protože se mi nelíbí … a potřebovala bych teď …. „
Děti jsou naše zrcadla, podívejte se na ně a až Vás bude něco příště zlobit, zamyslete se, kde to viděly a zda by nebylo lepší začít u sebe. Myslete na vzájemnou slušnost.
