Věřte nebo ne, ale dítě opravdu ví, co cítí. A nepomůže mu, když ho budete přesvědčovat, že: „To jídlo přece nepálí“, „Už to nebolí“, „Ale není to zas tak kyselý“…
Víte, emoce jsou obrovskou kapitolou nejen dětského věku. Cloumají dětmi i námi dospělými, jsou všudypřítomné, často velice hlasité, někdy skryté hluboko uvnitř v nás. Každý ale potřebuje cítit pochopení. A nikomu nepomůže zlehčování jeho problému. Zkuste to taky, prosím.
Když vystoupíme z autobusu, Aňul začne pofňukávat a říká: „Líto.“ Sednu si k ní a řeknu: „Já vím, že je Ti to líto, chtěla jsi ještě jet dál tím autobusem, baví Tě to, zase někdy pojedeme, ano…“ A ona se usměje a jdeme dál.
Když ji něco bolí, řeknu:“ Bolí Tě to, viděla jsem, jak jsi se bouchla, muselo Tě to moc bolet, chápu to, co by Ti teď pomohlo?“ Vypláče se u mě v náruči a běží dál.
Když mi řekne, že to jídlo pálí, prostě jí to vyfoukám, nepřesvědčuju ji, že to není tak horké.
Uznání pocitů je velmi důležité.
Myslím, že jen ona ví, jak se cítí a co cítí, já jí jen mohu pomoct tu emoci překlenout. Je to někdy těžké, neříkám, že ne. Když leží na zemi a propíná se do luku a řve a lidi koukají, je to extrémně náročné. Tak jen sedím poblíž a mlčím. A sama v sobě se to snažím zvládnout, protože stačí, že řve jedna, nemusíme řvát dvě. To stejně nikam nepovede. A když to nevydržím a je toho na mě opravdu moc a někdy houknu… Omluvím se jí následně a řeknu jí, že je to pro mě taky někdy dost těžké, zvládnout její i moje emoce a že to příště zvládneme lépe. Plácneme si na to a řeknu jí, že ji mám moc ráda. A víte, co mi řekne ona? „Já taky ráda, maminku a tatínka.“
Abyste ale měli šanci, být tím respektujícím rodičem, musíte být samozřejmě „správně zazdrojováni.“
