„Opatrně.“

„Ať nespadneš, opatrně!“ „Zpomal.“ „Dávej pozor!“ Kolikrát tyto věty přes den použijete?

Věřte mi nebo ne, ale já téměř vůbec.

Ale kolem sebe je slýchám nesčetněkrát. Jak ale mají děti vyzkoušet své vlastní možnosti, když je neustále brzdíme, upozorňujeme, okřikujeme, nenecháme jejich hře volný průběh? Neříkám, že to není někdy nutné, když se blížíme k silnici a Anež jede na kole, taky to ve mně cuká. A někdy, když jede rychle a přijde mi, že to nemůže stihnout zabrzdit, neovládnu se a taky pro jistotu zavolám.

Ale nedělám to v situacích, které nejsou pro ni nebezpečné. 

Zkuste se taky příště zamyslet předtím, než na své dítě zavoláte, do jaké míry je to Váš strach a do jaké míry je to opravdu pro dítě nebezpečné. Nezasívejte do svých dětí Váš vlastní strach. Veďte je k samostatnosti.

Kdy jindy si mají vyzkoušet svoje síly, než pod Vašimi ochrannými křídly? A když je to pro Vás opravdu přes čáru, klidně zakřičte: „Opatrně!“, ale pak dodejte: „Víš, já se bojím, že by sis mohla vážně ublížit. Potřebuju, abys jezdila pomaleji/častěji na mě čekala. Děkuju Ti.“

Někdy se také stává, že každému z rodičů/příbuzných vadí něco jiného. Respektive mají strach z něčeho jiného. To je také v pořádku, jen to opět dítěti musíte vysvětlit. Například je jasné, že s babičkou nemůže jezdit tak rychle jako s Vámi, babička by dítě v případě nebezpečí nedoběhla. A tak mu to prostě vysvětlete, věřím, že to pochopí a bude hranice každého respektovat.