Koho je to rozhodnutí…?

„Ta naše Sára vůbec nechce poslouchat. Musím ji každý den přemlouvat, ať se vysmrká, ať si nechá nalepit náplast na bradavici. Chce přece chodit plavat, ne… Taky ji musím přesvědčovat, aby si konvičkovala nos! Jen ji slyším, jak se blbě vysmrká a už jí nemám chuť říct ani dobrý ráno, smrká úplně nemožně. A ve školce si kouše nehty! Já fakt nevím, co s ní. Mám toho už plný zuby, jsem unavená a frustovaná, fakt.“ A tlačí se Ti slzy do očí.

Chápu Tě, vážně. Je to náročný. Ať chceme nebo nechceme je to milion příkazů, požadavků na dítě za den. Samé přemlouvání, vymýšlení důvodů proč ano, samé mluvení a mluvení a často nám zůstávají oči pro pláč. Je to fakt těžký a jen málokdy nás někdo vystřídá.

A tak Ti říkám… A všimla sis, kolik Sáře už je? Je jí 5 let. Je nadanná, slušná, krásná. Dej jí trochu volnosti, zodpovědnosti, dej jí prostor. Před ostatními o ní mluv hezky, slyší Tě, jak se o ní bavíš. Buď laskavější nejen k ní, ale hlavně k sobě. Je přece úplně jedno, jestli si vykloktá, jestli si vykonvičkuje. Je to její nudle, její bradavice, její krk, je to její

rozhodnutí

Ty jí můžeš říct, co bys na jejím místě dělala Ty, ale volbu nech na ní. Už ho totiž je schopná.

Veďme naše děti k samostatnosti….