Když jsem ještě byla bezdětná, šla jsem kolikrát po ulici a říkala si, že ta maminka holčičky asi nemá moc vkus, když může dítě takhle obléknout. „Ta ale vypadá!“, běželo mi hlavou.
Jak jsem byla tehdy nespravedlivá, mi došlo až kolem 2. roku Anežky. S přibývajícími měsíci začala mít názor na to, co si chce a nechce vzít na sebe. A nejen kalhotky a ponožky, ale taky tričko a tepláčky, šatičky a mikinu, o botách a bundě nemluvě.
Zpočátku jsem se to snažila trochu korigovat, ale pak přišla ta zásadní otázka.
Kvůli komu nechci, aby si vzala na sebe to, co si vybrala?
Dělám to kvůli jejímu zdraví? Je to snad důležité? Překračuje kostkovaným trikem a pruhovanými kalhoty nějakou moji hranici?
A musela jsem si přiznat, že tomu tak není. Že je to jen opět o tom, že nechci, aby lidem běžela v hlavě ta stejná věta jako tehdy mě. Že dávám přednost názoru okolí před názorem mojí holčičky.
A pak jsem se zeptala sama sebe? Co je pro mě důležitější? A čím jí do života více prospěji? Tím, že jí řeknu: „Neber si to na sebe, to se k sobě nehodí.“ Nebo snad dokonce tím: „Co si o nás budou ostatní myslet, když budeš takhle oblečená!“
A tak jsme zvolila variantu, která je pro mě přijatelná a zároveň Anežka nemusí mít pocit, že ostatních názor je důležitější než její. Má ve skříni 4 poličky. Ve dvou jsou věci, které si bere doma. Mají flek, jsou třeba trochu seprané nebo jí třeba tak úplně nesedí. Ve dvou zbývajících má oblečení na ven. Tím pádem si může pro každou příležitost vybrat, cokoliv chce, může si to i různě nakombinovat a já mám trochu uvnitř sebe klid. Ano, sportovní mikina se k šatům nehodí, ty barvy by šly sladit lépe a kostička k proužku není ideální.
Ale tak to cítím já, ona to má jinak a já to respektuji.
