„Tuhle mi zas udělala takovou scénu, to Ti musím říct!“ Sedíte s kamarádkami a Vašimi dětmi u stolu a tuhle větu každá použijete během setkání hned několikrát. Barvitě popisujete celou situaci, jak dítě řvalo, zlobilo se, brečelo a co že jste s tím vlastně udělaly, a jak jste mu vyčinily. A na konci dodáte: „No, je prostě vážně vztekloun!“
Chápu Vás, věřte mi. Každá tohle zažíváme. Každé dítě nemá někdy svůj den a je nesmírně těžké tyto situace ustát a my se z nich potřebujeme vypovídat… Ne vždy jsme bohužel tak zazdrojované, abychom vše zvládly s úsměvem.
Ale teď si tuto situaci představte z té druhé strany… Sedíte vedle svého manžela a ten vypráví před Vašimi kamarády: „Tuhle mi zas Blanka udělala takovou scénu, řvala na mě jak pominutá kvůli úplný blbosti, je fakt nemožná.“
Jak se cítíte…? Těžko to rozdýcháváte, cítíte se sklesle, zaraženě, zostuzeně, nemilovaná a zrazená. Protože sice to tak třeba i bylo, ale pak jste si to vyříkali a měla jste pocit, že už je vše v pořádku. Tak proč se to tu znovu probírá a ještě k tomu před Vašimi kamarády..?
Žádná z nás nechceme, aby se tak cítil ten náš milovaný drobeček.
A tak to zkusme říkat ve chvílích, kdy si dítě hraje zrovna v jiné části hřiště. Protože i když v nás děti vzbouzí všechny nejrůznější negativní emoce, když je pak pozorujme zdálky a nebo ve spánku, cítíme, že je hluboce milujeme právě proto, jaké jsou.
