Usínání dětí je asi věčné téma každého rodiče.
Jednu dobu jsme měli problém, že Anež chodila spát až kolem deváté, desáté. Co to znamenalo pro mě? Nulový čas pro sebe, protože když jdu v devět uspávat, dřív než v deset nevylezu a to jsem většinou už tak unavená, že usnu taky. Byla jsem z toho poměrně dost frustrovaná. Přes den mi už Aňul nespala, hlídání máme poskrovnu a manžel je velmi často v práci.
A tak jsem hledala nějaký způsob, jak to zařídit. A našla. Třeba Vám bude také fungovat.
V 7 večer už jsme po večeři, jdeme si vyčistit zuby a přečíst knížku. A když už je přečtená, zeptám se: „Jsi unavená, chceš jít spinkat?“ „Nechci!“, odpoví rozhodně.
„Dobře, nemusíš. Ale maminka teď potřebuje jít pracovat, takže Ty si tady pěkně hraj. Můžeš za mnou kdykoliv přijít, ale já si už tady teď s Tebou hrát nebudu, maminka potřebuje mít nějaký čas pro sebe. Až budeš chtít jít spát, přijď za mnou, řekni mi to a já si půjdu s Tebou lehnout.“ Chvilku to trvalo, než to pochopila. Často přišla a přemlouvala. Ale nakonec to bylo tak, že přišla, vzala si malování a malovala si vedle mě nebo si hrála sama nebo raději řekla: „Maminko, spinkat!“
Má na výběr, vždy máme na výběr, jak to udělat. Já i ona musíme mít nějaký čas pro sebe. Jen tak může dítě pochopit, že nejsme jako perpetuum mobile, že si potřebujeme odpočinout nebo si dělat svoje věci.
Neznamená to, že je nemilujeme, znamená to, že milujeme sami sebe. A ukazujeme jim, že i ony to mají tak v budoucnu mít.
O potřebě spánku, jeho fyziologické potřebě, usínání dětí, nočních můrách a běsech se dočtete zde.
