Pochvaly, pochvaly, pochvaly….. O chválení a nechválení dětí toho na internetu běží teď spoustu. Slovo „šikulka“ bychom měli vynechat. Neříkat: „Jé, Tys to tak krásně namalovala“, protože tím děti motivujeme jen k tomu, aby dělaly věci pro pochvalu. Neříkat holčičkám: „Vypadáš jako princezna“, protože není důležitý vzhled, princezny neexistují a přece jednou nechci, aby nic nedělala a jen se válela a vzala si prince, ale vystudovala minimálně MATFYZ.
No… Přijde mi to trochu moc tlaku na všechny ty rodiče. Na to co řeknete, a co můžete „všechno pokazit“. A tak doma někdy použijeme některou z těch „zakázaných formulek“. A když to použije moje rodina, neopravuji je…
Ale nejčastěji se snažím jednoduše říct:
„Dobrá práce, plácni to!“
Plácneme si, a pak dáme ruku na srdíčko, protože víme, že se máme rády.
Plácnutí používáme i ve chvílích, kdy se na něčem domlouváme. Třeba řeknu: „Pohoupu Tě teď třikrát a pak už potřebuju, abychom šly.“ Anežka řekne: „Pět!“, a když je to pro mne přijatelné, tak řeknu: „Dobře, jsme domluvené, plácni to!“
A tím to máme stvrzené z obou stran.
